.

Obsah:

3.
Návod pro uživatele Směrnic Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pro nadnárodní společnosti

Pro odboráře vypracoval Odborový poradní výbor při OECD (TUAC) v říjnu 2001

Úvod

Záměrem návodu pro uživatele je pomoci odborovým organizacím na celém světě používat nově revidované Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti k zajištění a ochraně práv pracovníků. Text Směrnic byl dohodnut všemi zúčastněnými stranami - vládami, odbory, podnikateli a některými nevládními organizacemi - po dlouhých a někdy obtížných jednáních na půdě OECD. Ve všech otázkách se nedospělo k optimálnímu výsledku podle přání odborů. TUAC se však domnívá, že se dosáhlo značného pokroku, zejména když se na Směrnice pohlíží ve světle dřívějších etap těchto diskusí. Naléháme proto na odborové organizace, aby tohoto nového instrumentu maximálně využívaly a ukázaly vládám a podnikatelům, že odborové hnutí to myslí se zajišťováním dodržování práv pracovníků doopravdy.

Směrnice je také možné využívat v odborových kampaních týkajících se klíčových globálních korporací, například kampaní zaměřených na lidská práva, subdodavatelské řetězce, životní prostředí, zveřejňování informací a potírání korupce. Mohou být užitečné při úsilí o vyřešení některých specifických problémů a vytvořit příznivé prostředí pro sociální dialog a pro dohodu s korporacemi. Posílení prováděcí procedury přijaté signatáři Směrnic může být využito k nátlaku na firmy, aby postupovaly v souladu se Směrnicemi a k zajištění práv pracovníků. Další důležitá revize instrumentu se týká jeho globální platnosti, pokrytí všech základních standardů práce a pobídky pro dodavatele a subdodavatele k dodržování Směrnic.

Je však třeba uvést, že instrumenty, jako jsou tyto Směrnice, doplňují ale nenahrazují platný právní rámec, kterým se obecně řídí podnikatelská činnost a globální trhy v národním a mezinárodním měřítku.

Tento návod je určen hlavně národním ústřednám v členských i nečlenských zemích OECD, mezinárodním odborovým sekretariátům (ITS) a jejich členským organizacím. Může být také užitečný pro nevládní organizace, které hodlají v těchto oblastech postupovat společně s odbory.

Kapitola 1
Co jsou to Směrnice OECD pro nadnárodní společnosti

Směrnice představují doporučení dobrého podnikatelského chování adresované podnikům v těch zemích, na něž se Směrnice vztahují. Je to 30 zemí OECD a dále Argentina, Brazílie a Chile. Směrnice se však vztahují i na operace podniků na celém světě. Proces přidružení se ke Směrnicím nyní probíhá ve více zemích. Aby k tomu došlo, musí vlády převzít odpovědnost například za zřízení fungujícího a účinného kontaktního místa a musí konstruktivně spolupracovat s odbory. Odborový poradní výbor při OECD (TUAC) naléhavě vybízí odbory, aby tam, kde je to zapotřebí, vyzvaly vlády ke splnění podmínek potřebných k přijetí Směrnic.

Směrnice obsahují tyto kapitoly: Úvod, Pojmy a zásady, Obecné zásady, Zveřejňování informací, Zaměstnanost a pracovněprávní vztahy, Životní prostředí, Potírání úplatkářství, Zájmy spotřebitelů, Věda a technologie, Hospodářská soutěž, Daňový systém.

Směrnice sice nejsou závazné v právním slova smyslu, není však na vůli korporací, zda je budou nebo nebudou dodržovat. Nemohou si vybírat a volit mezi ustanoveními Směrnic, ani tato ustanovení podmiňovat svým vlastním výkladem. Jejich provádění není závislé na schválení podniků. Představují jediná multinacionálně schválená komplexní pravidla vyjednaná vládami, které se zavázaly napomáhat k řešení problémů vznikajících ve velkých podnicích. Vyjadřují sdílené mínění toho, co největší vlády považují za dobré chování korporací a od korporací se očekává, že se ve svých podnikatelských operacích budou celosvětově řídit jejich obsahem. Ještě důležitější je, že Směrnice byly podpořeny zlepšenou prováděcí procedurou, podle níž konečnou odpovědnost za jejich provádění mají vlády. To je základní rozdíl mezi Směrnicemi a například dobrovolnými firemními kodexy chování. Směrnice jsou tedy mnohem více než počin v oblasti styků s veřejností.

Směrnice jsou součástí širší Deklarace OECD o mezinárodních investicích a nadnárodních podnicích, která představuje balík ustanovení vztahujících se k investicím. Její ustanovení se také týkají způsobu národního zacházení s korporacemi v cizím vlastnictví, opatření k zabránění nebo minimalizaci ukládání konfliktních požadavků těmto firmám a průhlednosti ve vztahu k ustanovením o vládních pobídkách a omezeních.

Kapitola 2
Poslední revize Směrnic

Poprvé byly Směrnice přijaty v roce 1976 v důsledku obav veřejnosti, že nadnárodní společnosti získávají příliš velkou moc. Zvlášť velké obavy vzbuzovalo chování některých nadnárodních společností se sídlem v zemích OECD působících v rozvojových zemích, například účast amerických korporací na chilském státním převratu. V reakci na to vlády zahájily jednání na půdě Spojených národů o tom, co se očekávalo, že vyústí v závazný kodex chování pro nadnárodní korporace. Mezitím také Mezinárodní organizace práce (MOP) začala projednávat otázky tohoto kodexu, které se týkaly pracovníků. V důsledku změněné politické situace však byla myšlenka závazného kodexu Spojených národů dána v 80. letech k ledu. Nicméně, Tripartitní deklarace zásad MOP o nadnárodních podnicích a sociální politice, zabývající se problematikou zaměstnávání, odborného výcviku, pracovních podmínek a pracovních vztahů, která byla přijata v roce 1977, je nadále platná jako nezávazný instrument.

Současně OECD projednávala a v roce 1976 dohodla své vlastní Směrnice pro nadnárodní společnosti. Instrumenty OECD a MOP působí paralelně, jsou vzájemně v souladu a doplňují se. Tripartitní deklarace obsahuje podrobnější doporučení, zatímco Směrnice pokrývají širší okruh podnikových činností.

Pokud jde o relevanci a užitečnost Směrnic pro odbory, je možné rozlišit tři rozdílné etapy. Počáteční etapa, kterou můžeme nazvat ”aktivní”, probíhala od přijetí Směrnic do poloviny 80. let. Během tohoto období odborové organizace, často s aktivní podporou vlád, předložily několik důležitých obvinění na základě Směrnic týkajících se nepřijatelného chování korporací. Některé vlády přijaly jednostranná opatření. Mnohé z těchto případů dospěly k výsledkům, které byly pro odbory příznivé. Za zmínku stojí případ firmy Electrolux týkající se rozbíjení odborů v jednom pobočním závodě v USA, který byl vyřešen na švédském národním kontaktním místě. Mnohé předložené stížnosti vyústily v závěr, že nadnárodní společnosti a jejich pobočky musí vůči odborům zaujmout pozitivní postoj.

Druhou etapu, od poloviny 80.let a v průběhu téměř celé následující dekády, můžeme nazvat ”latentní”. Směrnice se prakticky přestaly používat, s jedinou výjimkou připojení značně obecné kapitoly o životním prostředí, která vyplynula z procesu přezkoumání. Směrnice se udržely při životě pouze zásluhou hrstky odborových organizací a aktivních vlád. Vlády se stále více přednostně zaměřovaly na opatření k přilákání investorů, soutěžily o investice a nezabývaly se otázkami zlepšování podnikatelského chování. Povědomí jednotlivých podniků o existenci Směrnic nikdy nebylo příliš vysoké a části podnikatelské komunity tento stav očividně vyhovoval.

V 90. letech se do veřejného povědomí dostaly případy zneužívání práce dětí a jiné případy zneužívání v souvislosti s rozsáhlými přesuny výroby a s budováním subdodavatelských řetězců. U některých podniků vyšlo najevo, že si počínají nepřípustným způsobem v oblasti pracovních podmínek, lidských práv a životního prostředí. Chování nadnárodních společností se opět dostalo na pořad jednání, což lze částečně přičíst trvalému úsilí odborů. V kontextu OECD ”opětné probuzení” Směrnic, třetí etapa, bylo větším dílem reakcí na útoky vedené proti OECD a na s tím spojenou ztrátu věrohodnosti vlád, které bezúspěšně projednávaly Mnohostrannou dohodu o investicích (MAI). OECD potřebovala znovu získat ztracenou věrohodnost, a proto v roce 1998 zahájila revizi Směrnic. V červnu 2000 30 členských vlád OECD, plus Argentina, Brazílie a Chile, přijaly nový soubor Směrnic spolu s prováděcí procedurou. V těchto třech obdobích se odráží jeden společný rys. Míra, v níž dochází k plnění a prosazení Směrnic, je závislá na politické vůli vlád. Podniky budou stěží přistupovat ke Směrnicím s potřebnou vážností, pokud stejný postoj nezaujmou vlády. Postoje vlád také ovlivňovaly zájem odborů na využívání tohoto instrumentu.

U vědomí zkušeností, které odbory získaly s prováděním Směrnic, zejména v jejich ”latentní” etapě, projevily některé členské organizace TUAC pochybnosti o tom, že by poslední revize mohla přinést žádoucí změnu. Celkové výsledky revize jsou však důležité a mohly by zvýšit relevanci a užitečnost Směrnic. Z nového znění je jasné, že Směrnice se mají vztahovat na korporace bez ohledu na to, kde působí, to znamená i na jejich aktivity v zemích, kde se vlády k Směrnicím nepřipojily. Poprvé se otevírá prostor pro využití Směrnic ve vztahu ke zneužívání, k nimž dochází v řetězci subdodavatelů. Jsou pokryta lidská práva a k odborovým právům byly nyní přidány zbývající základní standardy práce (nyní jsou kryty všechny základní standardy práce, svoboda sdružování a kolektivní vyjednávání, zrušení dětské a nucené práce, a princip nediskriminace v zaměstnání). K zlepšení instrumentu přispěly i revidované kapitoly o zveřejnění informací, korupci a životním prostředí.

Nejdůležitější je nové posílení systému provádění. Nová procedurální pravidla pro národní kontaktní místa (National Contact Points, NCP) jasně přenášejí na vlády na národní úrovni povinnost zajistit, aby podniky dodržovaly Směrnice. Rovněž byla posílena role OECD při monitorování působení NCP. Objevují se signály, že mnohé vlády berou svou odpovědnost za provádění revidovaných Směrnic vážně. Byla reaktivována mnohá NCP, která dříve nevyvíjela činnost nebo vůbec neexistovala. V některých zemích je možné pozorovat zvýšené úsilí o vyřešení dříve předložených případů a mnohá NCP vyvinula úsilí ve směru k propagaci Směrnic mezi odbory, podniky a nevládními organizacemi.

Nejdůležitější při vyvíjení tlaku na korporace ve smyslu Směrnic bude role vlád, ale další možné cesty budou rovněž užitečné. Důležitá bude role médií. Globální korporace jsou zranitelné vůči negativní publicitě, která znevažuje a poškozuje jejich obchodní značky. Může k tomu dojít například odhalením špatných pracovních podmínek v jejich továrnách nebo u jejich dodavatelů, nebo obviněními z korupce nebo poškozování životního prostředí. Takováto publicita může být účinná a může podniky přimět, aby postupovaly v souladu se Směrnicemi. Stejně pak platí, že dobrá praxe může přispět k dobré pověsti firmy.

Kapitola 3
Prováděcí procedury Směrnic

OECD vyjednala zvláštní procedurální pravidla, v nichž se stanoví povinnosti zemí, jež se k Směrnicím připojily. Mapuje rovněž postup, který mají vlády dodržovat v případech, kdy dojde k porušení Směrnic. Například, jsou-li porušena práva pracovníků, nebo dojde-li k jinému porušení Směrnic, odborové organizace mohou takový případ předložit národním kontaktním místům (NCP). K úkolům NCP patří pomáhat stranám, například zástupcům pracovníků a vedením podniků, aby vyřešili konkrétní problém.

Národní kontaktní místa

Vlády, které přistoupily k Směrnicím, musí v rámci své státní správy zřídit národní kontaktní místa (NCP). Tato NCP přejímají odpovědnost za provádění propagační činnosti, vyřizování dotazů a mají přispívat k řešení problémů, které mohou vzniknout. Mohou být organizována různým způsobem. Některá jsou uvnitř jedné vládní instituce, jiná se opírají o působení více institucí (ministerstev). Některá jsou tripartitní (jsou složena ze zástupců vlády, pracovníků a podniků), ale konečná odpovědnost je na vládách. Ať již je jejich složení jakékoli, zástupci pracovníků, podniků a jiných zainteresovaných stran (nevládních organizací) musí být informováni o možnosti obracet se na NCP. Očekává se také, že NCP s těmito skupinami naváží a budou udržovat styky. V několika málo zemích jsou do struktury NCP formálně zapojeny nevládní organizace, v jiných zemích má toto zapojení spíše neformální charakter. V některých zemích bývají nevládní organizace přizvány v závislosti na projednávaných otázkách. Například při řešení problémů životního prostředí jsou k jednání přizvány environmentální organizace.

V procedurálních pravidlech se uvádí, že NCP by měla postupovat podle ”základních kritérií zviditelnění, zpřístupnění, průhlednosti a skládání účtů”. To vyžaduje, aby NCP vyvíjela aktivní roli mj. při:

propagaci Směrnic, včetně překladů Směrnic do různých jazyků,

uvádění Směrnic ve známost a jejich zpřístupnění, například pořádáním seminářů a shromáždění a také odpovídáním na různé dotazy ze všech zdrojů, včetně dotazů odborových organizací, a podávání informací domácím, zahraničním a potenciálním investorům o Směrnicích.

 

K zvýšení odpovědnosti NCP se navrhuje dosáhnout zapojení národních parlamentů. Kromě toho musí NCP vypracovat o své činnosti zprávu pro Výbor OECD pro mezinárodní investice a nadnárodní společnosti (CIME) a účastnit se výročních zasedání, na nichž se vzájemně podělí o zkušenosti. První takové zasedání bylo uspořádáno v červnu 2001.

Řešení problémů

Když existuje podezření, že dochází k porušení Směrnic, odborová organizace nebo jiná strana může případ předložit NCP (OECD označuje případ týkající se Směrnic jako ”specific instance” - specifický případ). NCP má pak odpovědnost za to, že se pokusí případ vyřešit. Má k tomu k dispozici řadu možností, například nabídnout se jako fórum k diskusi pro zúčastněné strany, působit jako smírčí nebo zprostředkovací instance. Při rozhodování o tom, jak si bude počínat, má NCP povinnost:

  1. Zprvu posoudit, zda si případ zaslouží ”další prověření”. Na základě toho musí odpovědět straně, která případ předložila. Pokud NCP rozhodne, že si případ nezasluhuje další prověření, musí své rozhodnutí odůvodnit.
  2. Komentář OECD poskytuje určitý návod k tomu, jak je třeba interpretovat slova ”zaslouží další prověření”. Podle něj by NCP mělo určit, zda je záležitost ”bona fide” a relevantní z hlediska provádění Směrnic. V této souvislosti by mělo, mimo jiné, přihlédnout k identitě zúčastněné strany a jejímu zájmu na případu, k tomu, zda je záležitost dokumentována a zdůvodněna a k tomu, jak se v podobných případech postupovalo nebo postupuje na jiných domácích nebo mezinárodních fórech. Neexistuje nic, co by odborovým svazům bránilo předložit případ, který se projednává jinde. V případě potíží by však odborové orgány měly záležitost projednat se sekretariátem TUAC.

  3. Rozhodne-li NCP, že se bude případem zabývat, mělo by stranám pomáhat při řešení problému. Přitom může:
  1. vyžádat si stanovisko relevantních orgánů, odborů, zaměstnavatelských organizací, nevládních organizací a expertů;
  2. konzultovat NCP v jiné příslušné zemi nebo jiných zemích;
  3. existuje-li pochybnost týkající se interpretace Směrnic, vyžádat si návod k postupu od CIME;
  4. nabídnout smírčí řízení nebo zprostředkování na pomoc k vyřízení problému.

 

  1. Když postupuje některým z těchto způsobů a jestliže se strany stále nemohou dohodnout na tom, jak problém vyřešit, NCP má normálně povinnost vypracovat a zveřejnit své vyjádření k případu. Pokud je to namístě, mělo by uvést doporučení stranám s poukazem na to, jak se na případ vztahují Směrnice. NCP tedy může informovat podnik, že jeho aktivity porušují Směrnice. I když nejsou Směrnice právně závazné, pouhá skutečnost, že závěry NCP vejdou ve veřejnou známost, může mít žádoucí účinek a může ovlivnit chování firmy.
  2. K provádění těchto činností byl dojednán rámec. Procedurální pravidla uznávají, že každé NCP by sice mělo usilovat o maximální průhlednost svých operací, že však nastanou situace, kdy bude zapotřebí důvěrné jednání. NCP by měla chránit citlivé podnikové informace a také jiné informace, například totožnost zúčastněných osob. Pro odbory to může být důležité tam, kde pracovníkům a odborovým zástupcům často hrozí fyzické ohrožení, k čemuž může dojít zejména v některých zemích, které nejsou členy OECD. Skutečnosti a argumenty uplatněné v průběhu ”řízení” v NCP o daném případu budou také mít důvěrný charakter. Strany však budou mít právo vyslovovat veřejně svůj názor na to, jak případ pokročil. Po skončení řízení, a když zúčastněné strany nesouhlasí s vyřešením nastoleného problému, mají plné právo veřejně případ komentovat, nemohou však přitom zveřejňovat informace a stanoviska poskytnutá druhou stranou během řízení, pokud ovšem tato druhá strana se zveřejněním nevysloví souhlas.
  3. Pouze potom, a po konzultaci se zúčastněnými stranami, by NCP mělo zveřejnit výsledek dosažený při projednávání případu. Uznává se, že se mohou vyskytnout případy, kdy bude lépe věci nezveřejňovat, a NCP proto může považovat výsledek za důvěrný.

  4. Jestliže problémy vzniknou v zemi, která k Směrnicím nepřistoupila, NPC by mělo podle možností a v co největším rozsahu postupovat podle shora uvedené procedury. Uznává se, že při řešení případů v nečlenských zemích mohou vzniknout praktické problémy, a procedurální pravidla proto předvídají, že takové záležitosti by mohly být projednány na výročních zasedáních NCP. Mezinárodní odborové sekretariáty mohou sehrát zvlášť důležitou roli ve zpracování a předkládání případů, protože mají vazby na členské organizace v nečlenských zemích, důvěrně znají mnohé problémy z vlastní zkušenosti a mají vazby na celé mezinárodní odborové hnutí.
  5. NCP pořádají každoroční zasedání za účelem projednání záležitostí týkajících se Směrnic. Před těmito zasedáními musí vypracovat výroční zprávu o své činnosti, pojednávající i o předložených případech. TUAC shromažďuje názory odborových organizací a svazů a jejich zkušenosti se Směrnicemi a přenáší je na tato výroční zasedání.

Role Výboru OECD pro mezinárodní investice a nadnárodní společnosti (CIME)

Orgánem složeným ze zástupců vlád, který je v OECD odpovědný za Směrnice, je CIME. Schází se pravidelně v Paříži a pravidelně pořádá konzultace s TUAC, BIAC (Poradní ekonomický a průmyslový výbor při OECD) a zainteresovanými nevládními organizacemi o otázkách týkajících se Směrnic a dalších otázkách mezinárodních investic. CIME má pracovní skupinu pro Deklaraci OECD, která se přímo zabývá problematikou Směrnic.

Procedurální pravidla pojednávají o CIME a také o národních kontaktních místech. Odbory by na CIME měly pohlížet jako na další instanci, když se věci na národní úrovni dobře nevyvíjejí, nebo jako na fórum pro diskusi o problémech, které si zaslouží pozornosti vlád, například tím, že se netýkají jen individuálních NCP. Příkladem takovéhoto znepokojení je žádost TUAC (červen 2001), aby CIME vydal stanovisko týkající se těchto Směrnic pro nadnárodní společnosti působící v Barmě, kde současný režim přehlíží a sám rozsáhle praktikuje nucenou práci.

CIME se také bude zabývat žádostmi národních kontaktních míst o vysvětlení, jak mají postupovat, včetně otázek týkajících se konkrétních případů. Zahrnuje to i otázky jak interpretovat Směrnice, vznikne-li problém. Právo předložit případ CIME mají také TUAC, BIAC nebo vláda přistoupivší k Směrnicím, pokud se domnívají, že NCP v tom kterém případě nesplnilo své ”procedurální” povinnosti.

CIME bude rovněž mít možnost vyjasnit určitá ustanovení Směrnic v případech, kdy TUAC, BIAC nebo vláda přistoupivší k Směrnicím se domnívají, že NCP tato ustanovení v konkrétním případě špatně interpretovalo. Při vydání takového výkladu CIME neuvádí název firmy (i když v praxi je identita firmy známa). V případech, kdy závěry CIME se odlišují od závěrů přijatých NCP, budou užitečné při naléhání na vládu, aby přijala nápravné opatření nebo aby znovu otevřela případ a vytvoří se také nátlak na firmu, aby dodržovala Směrnice.

CIME bude mít také možnost přizvat experty, aby ”posoudili a podali zprávu o širších problémech nebo jednotlivých případech, nebo aby zlepšili účinnost procedur”. Vedle expertů z aparátu OECD si může CIME přizvat experty zvenčí, zejména z odborů, MOP a jiných relevantních mezinárodních organizací, nevládních organizací a dalších zdrojů.

Kapitola 4
Jak postupovat, když firma porušuje Směrnice

Nová procedurální pravidla na pomoc k vynucení Směrnic obsahují jasnější poučení pro uživatele. Konkrétní aplikace postupů v otázkách Směrnic se však stále stanoví na národní úrovni. Níže se uvádějí poznámky na pomoc odborovým organizacím, aby mohly lépe připravit případy porušování Směrnic ze strany firem určené k předložení NCP a případně CIME. Tyto kroky se zabývají výhradně řešením problému, je však třeba pamatovat na to, že Směrnice je možné využít i pozitivním způsobem, na pomoc k vybudování vztahů s nadnárodními společnostmi a pro další účely. V případě, že se vyskytne problém vztahující se ke Směrnicím, mělo by se postupovat takto:

  1. Jestliže problém, který souvisí se Směrnicemi, nelze vyřešit přímo s firmou, odborový svaz by se měl spojit s národní centrálou a s Mezinárodním odborovým sekretariátem (ITS) a projednat případný postup na základě procedur stanovených Směrnicemi, který se zdá být nutný a užitečný. Koordinovaným postupem se dosáhne lepších výsledků a naproti tomu žádosti nezávažného charakteru nebo špatně připravené žádosti adresované NCP nebo OECD budou pravděpodobně kontraproduktivní. Měly by být zapojeny všechny příslušné odborové organizace. TUAC je připraven poskytnout neformální rady týkající se používání Směrnic a účastnit se projednání způsobu, jak jich nejlépe využít.
  2. Národní centrála nebo ITS by o případu vždy měly informovat TUAC. Kromě toho by bylo užitečné informovat sekretariát MKSO, zejména o případech, k nimž dojde v nečlenských zemích OECD. Takový kontakt je tím více užitečný, dojde-li k němu před předložením případu. Případ může předložit odborový svaz přímo, nebo ITS, nebo národní centrála. Za některých okolností, například když se případ týká země, jež nepřistoupila k Směrnicím, může být ITS tím nejvhodnějším orgánem pro jeho vyřizování. Mohou nastat různé okolnosti v závislosti na postavení odborů a přístupu NCP v zemích, kde tyto orgány existují. Mělo by rovněž dojít ke kontaktům mezi odborovými svazy a národními centrálami v zemi kde se problém vyskytl a jejich protějšky v zemi, kde má podnik své ústředí. Se zajištěním takových kontaktů pomohou příslušné ITS, TUAC nebo sekretariát MKSO.
  3. Potom by se měla příslušná odborová organizace obrátit na NCP v zemi, kde k porušení Směrnic dochází. Když k porušení dochází v nečlenské zemi, bude příslušné NCP v zemi, kde má firma své ústředí. Tak například, když firma působící v Malajsii, jejíž ústředí je ve Spojených státech, porušuje Směrnice, malajská odborová organizace by se měla obrátit na ITS a svou národní centrálu. ITS a MTUC by se měly ujistit, že TUAC a MKSO, a také národní centrála v domácí zemi, tj. AFL-CIO, jsou o případu informovány. Pak je třeba požádat AFL-CIO o předložení záležitosti NCP Spojených států. Všechna NCP jsou povinna zachovat stejný postup jako v členských zemích všude ”tam, kde je to vhodné a účelné”.
  4. Případ je nutné důkladně připravit. Vyžaduje to přesné informace o důvodu vzniku a konkrétní povaze porušení Směrnic, uvedení názvu mateřské firmy, její pobočky nebo dodavatele a místa, kde působí. Měly by být předloženy podpůrné důkazy dokládající tvrzení. Takovým způsobem se sníží riziko, že NCP dojde k závěru, že případ není nutné vyřizovat. Odborová organizace by rovněž měla požadovat, aby NCP v zemi, kde došlo k porušování (pokud existuje), projednala případ s NCP v zemi, kde má korporace své ústředí. Odborové organizace v mateřské zemi si rovněž mohou přát projednat případ se svým NCP. Takovýto postup může vést k rychlejšímu vyřešení problému.

  5. Poté co dostane žádost odborové organizace týkající se projednání případu, musí NCP případ posoudit. Mělo by při tom postupovat podle procedury popsané na straně 6. Pokud NCP rozhodne, že záležitost si nezaslouží další posouzení, mělo by odpovědět organizaci, která případ předložila, a uvést důvody svého rozhodnutí. Pokud postižená odborová organizace s tímto výsledkem nesouhlasí, měla by se spojit se sekretariátem TUAC, aby se mohlo určit, zda má být případ předložen CIME. Jestliže však NCP rozhodne, že případ je opodstatněný, mělo by postupovat podle procedury popsané na straně 6.
  6. Tam, kde není možné dosáhnout žádné řešení, NCP by mělo vydat oficiální vyjádření s uvedením firmy. Mělo by také uvést doporučení, jak je třeba v tomto případě provádět Směrnice. Toto vyjádření pak může pomoci k dosažení souladu se Směrnicemi.

  7. V případě, že NCP nepostupuje ve věci případu správně, nebo že pochybným způsobem interpretuje Směrnice, může TUAC předložit záležitost CIME, a pokud je jeho stanovisko shledáno oprávněným, Výbor může podat vysvětlení, jak je třeba Směrnice interpretovat a provádět a toto vysvětlení zveřejnit. CIME rovněž může doporučit, jak je třeba zlepšit práci národních kontaktních míst.
  8. Pokud se postupovalo podle procedury a firma stále odmítá změnit své chování, zúčastněná odborová organizace by se měla znovu obrátit na NCP a žádat o zásah. TUAC může rovněž požádat o projednání tohoto případu v CIME. Když firma odmítá dodržet Směrnice, může to být účinný argument pro použití v rámci širší kampaně. I zde bude zapotřebí dodržet rozhodný a koordinovaný odborový postup.

Kapitola 5
Směrnice a další instrumenty a opatření

Existuje celá řada instrumentů a opatření týkajících se chování nadnárodních společností. Směrnice a Tripartitní deklarace MOP mají základ v univerzálních standardech a byly vypracovány za účasti odborů a zaměstnavatelských organizací. Vlády byly do tohoto procesu pevně zapojeny a oba instrumenty počítají s jejich rolí. Tripartitní deklaraci MOP využívaly odbory méně často než Směrnice OECD, zčásti proto, že její prováděcí procedury nepřispívají tak bezprostředně k řešení problémů a také pro restriktivní požadavky na přijatelnost případů k projednání.

”UN Global Compact” (Globální dohoda OSN) je nástroj k prosazování globálního dialogu, který staví na devíti zásadách, jež zahrnují základní standardy práce a také základní standardy lidských práv a životního prostředí. Dialog zahrnuje globální zaměstnavatelské a odborové organizace. Dohoda také vybízí jednotlivé podniky, aby se k ní připojily. I když její role je zcela odlišná od Tripartitní deklarace MOP i od Směrnic OECD, je s oběma těmito instrumenty v souladu. Může usnadnit jednání mezi mezinárodními odborovými sekretariáty a korporacemi a může pomoci při vytváření ovzduší, které navodí vyjednání rámcových dohod. I když provádění Směrnic OECD je založeno na národních procedurách, Směrnice mohou rovněž přispět k sociálnímu dialogu, zejména tam, kde NCP tento dialog podpoří. Je zde i potenciál k rozvíjení globálního sociálního dialogu a uzavírání globálních dohod.

V oblasti chování korporací existují také další, nevládní ale mnohostranné, aktivity. ”Global Reporting Initiative” (globální iniciativa k podávání zpráv - GRI) představuje soukromé úsilí s podporou Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). Usiluje o vypracování společných mezinárodních standardů, kterými by se měly řídit korporace při podávání zpráv o trvalé udržitelnosti v sociální oblasti a v oblasti životního prostředí. Vyvíjí se úsilí, aby se zajistilo, že tyto společné standardy budou v souladu s mezinárodními standardy práce a se Směrnicemi OECD. Pokud budou vypracovány odpovídající standardy a procedury, GRI se může stát srovnávacím měřítkem pro investory.

Social Accountability 8000 (SA - skládání účtů v sociální oblasti) je jedním z průkopníků na úseku mnohostranných soukromých iniciativ. Odbory se zapojily do vypracování kodexu této iniciativy, který je založen na mezinárodních standardech práce. Iniciativa má rovněž mechanismy pro ověřování a certifikaci.

I když má Ethical Trading Initiative (ETI - iniciativa etického obchodování) základnu jen v jedné zemi, Velké Británii, zabývá se i chováním britských firem v cizích zemích. Řídí ji orgán, v němž jsou zastoupeny po třech členech firmy, odbory a nevládní organizace. ETI organizuje pilotní programy vztahující se na provádění firemních kodexů chování a chování slučitelného s kodexem ETI.

Rámcové dohody a zaměstnanecký kapitál

ITS vyjednávají s nadnárodními společnostmi o rámcových dohodách. V posledních letech počet těchto dohod roste. Tyto dohody se týkají odborových práv a ostatních práv pracovníků. V některých případech pojednávají i o dalších otázkách, například takových, které se týkají dodavatelů. Dohody zakládají vztah s firmou, který umožňuje řešit problémy, často dříve než dojde k vyostření konfliktu. Evropské podnikové rady (European Works Councils - EWC), zřizované na základě závazné evropské směrnice, jsou rovněž prostředkem pro komunikaci s velkými firmami a mohou pomoci vytvářet globální vztahy s ITS.

Penzijní fondy a jiní institucionální investoři mají stále větší vliv na kapitálové trhy a některé z nich mají značný vliv na praxi podniků. Tyto fondy se stále více zabývají diskusí o chování firem. V některých případech pracovníci, často nominovaní svými odbory, působí jako správci fondů a mají určitý vliv na biliony dolarů zaměstnaneckého kapitálu, který operuje na globálních finančních trzích. Tito institucionální investoři mohou pomocí svých tržních strategií ovlivnit a změnit negativní chování korporací. Odbory jsou v této oblasti stále více aktivní a začínají spolupracovat v mezinárodním měřítku. MKSO, ITS a TUAC vytvořily společnou pracovní skupinu pro zaměstnanecký kapitál, která usiluje o zabezpečení příjmu svých členů po odchodu do důchodu cestou odpovědného chování příslušných podniků.

Dobrovolné kodexy chování

V posledních letech přijaly četné firmy dobrovolné kodexy chování, v některých případech aby čelily negativní publicitě na základě svých předchozích aktivit nebo aktivit jejich dodavatelů v rozvojových zemích. Tyto kodexy mají různou kvalitu a užitečnost. Nepřijímají se ve spolupráci s odbory nebo představiteli zaměstnanců, ani nejsou vynutitelné s použitím procesu, v němž je zapojena vláda. Velmi často v nich chybí odkaz na základní mezinárodní standardy, jako je svoboda sdružování a právo na kolektivní vyjednávání.

S tímto růstem aktivit v oblasti chování podniků je důležité uvědomit si rozdíly v povaze různých instrumentů a opatření, která se provádějí. Mnohé dobrovolné kodexy chování jsou vlastně jen nástrojem politiky vztahů s veřejností. Naproti tomu některé mnohostranné přístupy, i když jsou čistě soukromé, nabízejí příležitost k výměně informací a k rozvoji zkušeností a expertizy. Příkladem v tomto směru je shora zmíněná iniciativa etického obchodování. Rámcové dohody jsou závazné v tom smyslu, že je dojednávají legitimní partneři a u jednacího stolu jsou zastoupeni pracovníci. ”Global Compact” jako takový představuje málo konkrétního. Jeho vliv je třeba měřit jeho účinkem na globální sociální dialog, na uzavírání rámcových dohod a vybízení podniků, aby na základě mezinárodních standardů zapojovaly další strany. Tripartitní deklarace MOP a Směrnice OECD jsou zakotveny v mezinárodních orgánech a ve větší nebo menší míře zapojují do provádění národní vlády. Standardy MOP a kontrolní mechanismus MOP jsou oporou pro všechny tyto instrumenty a další opatření, která jsou založena na mezinárodních standardech práce.

Tyto instrumenty nebo opatření však nejsou na mezinárodní úrovni právně závazné, na rozdíl od mnohých instrumentů na ochranu vlastnictví, které existují na mezinárodní úrovni. Nicméně existují možnosti, jak zvýšit závaznost Směrnic tak, aby v budoucnosti ještě více ovlivňovaly proces rozhodování v podnicích.

Vazby

Členské organizace TUAC stále více diskutují se svými vládami o způsobu, jak navázat Směrnice na vládou podporované zahraniční investice a na opatření podporující obchod, jako je poskytování exportních úvěrů. Veřejnost má právo očekávat, že peníze daňových poplatníků nebudou použity na podporu takového chování podniků, které vede k porušování práv pracovníků, podplácení a korupci nebo k znečišťování životního prostředí. Některé vlády postupně sdílejí tento názor. Firmy, které usilují o dosažení vedoucího postavení v sociální odpovědnosti se nemají čeho obávat. Naopak, postup vlád v tomto směru by jim mohl pomoci udržet vysoký sociální standard, aniž by byly vystaveny nekalé soutěži bezohledné konkurence. Některé podniky však mohou namítat. Těm je třeba připomenout, že je nikdo nenutí, aby se ucházely o vládní podpory nebo záruky. Ty představují poskytnutí výhod, není na ně nárok.

Směrnice mají proto komplementární úlohu v této nové oblasti podnikové sociální odpovědnosti a skládání účtů. Mohou pomáhat utvářet prostředí v tom smyslu, že definují, co představuje přijatelné, resp. nepřijatelné chování podniků doma i v zahraničí. Tak například mohou být použity k stanovení podmínek chování pro firmy podporované z veřejných prostředků, jako prvky nebo standardy vtělené do rámcových dohod mezi ITS a nadnárodními společnostmi (některé z nich již obsahují odkaz na právní úpravu OECD) a také jako srovnávací měřítko pro jiné instrumenty nebo jiná opatření. Mohou například být základnou pro sociální prvek v  GRI a mohou být použity jako součást regionálních aktivit, včetně Evropských podnikových rad (EWC) a je možné je připojit k regionálním nebo globálním mezivládním dohodám.

Nakonec je vždy věcí zaměstnanců a jejich odborových organizací, aby společně s národními odborovými centrálami, ITS nebo jejich členskými organizacemi rozhodli, který přístup, nebo které přístupy, mohou být nejúčinnější. Co je možné vyřídit na místní či národní úrovni a co musí být podniknuto na mezinárodní úrovni? V některých případech mohou vést k úspěchu Směrnice, v jiných mohou být lepší jiné instrumenty. Některé strategie je zapotřebí dále dopracovat a postup bude záležet na okolnostech konkrétních případů. Směrnice byly často použity ve spojitosti s jinými opatřeními. V některých případech je vhodné použít jen jeden instrument, v jiných je lépe zvolit vícenásobný přístup. Důležité je postupovat podle určité strategie a porozumět vzájemnému vztahu mezi jednotlivými nástroji, které jsou k dispozici. Při vypracování účinných strategií pro využití Směrnic a jiných mezinárodních instrumentů bylo dosaženo nejlepších výsledků v případech, kdy odborové organizace a jejich národní centrály zavčas konzultovaly daný případ s příslušnými mezinárodními organizacemi.


  mapa serveru

zpět   |   nahoru

webmaster