.

Vzhledem k tomu, že se množí dotazy, týkající se posouzení pracovněprávních nároků v souvislosti s povodněmi, považujeme za nezbytné stanovisko ČMKOS k této problematice doplnit a zpřesnit. Toto doplněné a zpřesněné stanovisko zveřejňujeme v úplném znění:

Stanovisko ČMKOS k pracovněprávním důsledkům

živelní pohromy – povodní

 

V souvislosti se živelní pohromou, která postihla značné oblasti Čech a Moravy, je třeba vyjasnit, jak tuto událost posuzovat z hlediska pracovněprávního.

  1. Zaměstnanec se následkem povodně nedostane do práce v důsledku nepředvídaného přerušení povozu nebo zpoždění hromadných dopravních prostředků
  2. Tento případ řeší příloha k nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, pod bodem 7. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel je povinen zaměstnanci poskytnout pracovní volno bez náhrady mzdy na nezbytně nutnou dobu, nemohl-li zaměstnanec dosáhnout místa pracoviště jiným přiměřeným způsobem. Náhradu mzdy za tuto dobu lze poskytnout pouze u zaměstnavatelů, kteří provozují podnikatelskou činnost v případě, že tak výslovně stanoví kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis zaměstnavatele (ustanovení § 128 odst. 3 zákoníku práce).

  3. Zaměstnanec se v důsledku živelní pohromy nemůže dostavit na pracoviště (např. v důsledku evakuace apod.)
  4. Tuto situaci pracovněprávní předpisy sice výslovně neřeší, zaměstnavatelé by však měli nepřítomnost zaměstnance na pracovišti omluvit, a to s ohledem na skutečnost, že ze strany zaměstnance nejde o zaviněné jednání, ale o vyšší moc.

    Uvedenou situaci je možné v souladu s ustanovením § 128 odst. 3 zákoníku práce řešit v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu zaměstnavatele jako důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance, s tím, že v podnikatelské sféře je pak možné sjednat v kolektivní smlouvě, popř. stanovit ve vnitřním předpisu, i při této překážce náhradu mzdy až do výše průměrného výdělku.

  5. Zaměstnanci těžce postiženému na zdraví byla znemožněna z povětrnostních důvodů cesta do zaměstnání nehromadným dopravním prostředkem
  6. Tento případ řeší příloha k nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, pod bodem 8. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel je povinen zaměstnanci poskytnout pracovní volno s náhradou mzdy na nezbytně nutnou dobu, nejvýše na jeden den. Toto volno lze rozšiřovat i na delší dobu pokud tak stanoví kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis zaměstnavatele, ovšem s náhradou mzdy pouze u zaměstnavatelů, kteří provozují podnikatelskou činnost (ustanovení § 128 odst. 3 zákoníku práce).

  7. Zaměstnanec se dostaví na pracoviště, ale zaměstnavatel mu nemůže přidělovat práci z důvodu přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy
  8. Mohou nastat dvě situace, a to:

    1. zaměstnavatel převede zaměstnance podle ustanovení § 37 odst. 4 písm. a) zákoníku práce na jinou práci, než byla sjednána. Toto převedení může zaměstnavatel provést i bez souhlasu zaměstnance. Zaměstnanci v takovém případě náleží zásadně mzda (plat) za vykonávanou práci. Je-li tato mzda (plat) nižší, přísluší zaměstnanci po dobu převedení ke mzdě (k platu) doplatek do výše průměrného výdělku (§ 8 odst. 1 písm. d) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, resp. § 15 odst. 1 písm. d) zákona č. 143/1992 Sb., o platu, odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů)
    2. zaměstnavatel nepřidělí zaměstnanci práci a ani ho nepřevede na jinou práci podle ustanovení § 37 odst. 4 písm. a) zákoníku práce. V tomto případě náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši 60 % průměrného výdělku podle ustanovení § 129 odst. 2 zákoníku práce. V kolektivních smlouvách lze dohodnout nebo ve vnitřním předpise zaměstnavatele stanovit náhradu mzdy nad uvedenou výši, nejvýše však do výše průměrného výdělku. Tato možnost (tedy sjednání náhrady mzdy až do výše průměrného výdělku) platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.

    Podle § 37 odst. 4 písm a) a § 129 odst. 2 zákoníku práce se postupuje pouze v případě, že nepříznivá povětrnostní situace trvá a má vliv na výkon určitých prací, tj. především, jsou-li práce konány na otevřeném prostranství.

  9. Zaměstnanec se dostaví na pracoviště, ale zaměstnavatel mu nemůže přidělovat práci z důvodu živelní pohromy (záplava).
  10. Mohou nastat dvě situace, a to:

    a) zaměstnavatel převede zaměstnance podle § 37 odst. 4 písm. b) zákoníku práce na jinou práci, než byla sjednána (toto může zaměstnavatel učinit i bez souhlasu zaměstnance), v tomto případě mu bude náležet mzda (plat) za vykonávanou práci; pokud by byla nižší, bude mu náležet po dobu převedení doplatek do výše průměrného výdělku podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 1/1992 Sb., v platném znění, v rozpočtové sféře podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 143/1992 Sb., v platném znění.

    b) zaměstnavatel nepřidělí zaměstnanci práci, v tomto případě náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku podle § 130 odst. 1 zákoníku práce, neboť se jedná o jinou překážku na straně zaměstnavatele. Uvedenou situaci nelze podle našeho názoru posoudit jako přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy, a to, s ohledem na dikci ustanovení § 37 odst. 4 písm. a) a b) zákoníku práce, kde se rozlišují pojmy „nepříznivé povětrnostními vlivy“ a „živelní události“. Povětrnostními vlivy se podle našeho názoru rozumí takové vlivy, které jsou spojeny s technologií určitých prací, zejména ve stavebnictví, lesnictví apod., přičemž se jedná o práce, které jsou konány na otevřeném prostranství.

    Překážka na straně zaměstnavatele může vzniknout pouze za předpokladu, že zaměstnanec byl schopen konat sjednanou práci.

  11. Zaměstnanec se dostaví na pracoviště, které jinak nebylo postiženo živelní událostí, ale zaměstnavatel mu nemůže přidělovat práci, neboť jeho subdodavatel mu nedodává potřebné suroviny (energii apod.)
  12. V tomto případě se jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele – prostoj podle ustanovení § 129 odst. 1 zákoníku práce. Zde platí, že nemůže-li zaměstnanec konat práci a nebyl–li převeden na jinou práci podle ustanovení § 37 odst. 4 písm. a) zákoníku práce, přísluší mu náhrada mzdy ve výši 80 % průměrného výdělku. V kolektivních smlouvách lze dohodnout nebo ve vnitřním předpise zaměstnavatele stanovit náhradu mzdy nad uvedenou výši, nejvýše však do výše průměrného výdělku. Tato možnost (tedy sjednání náhrady mzdy až do výše průměrného výdělku) platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.

  13. Zaměstnanec nenastoupí do práce z důvodu, že poskytuje osobní pomoc při živelní události
  14. V tomto případě se jedná o tzv. překážku v práci z důvodu obecného zájmu – výkon občanské povinnosti podle ustanovení § 124 zákoníku práce a § 14 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů. V ustanovení § 14 odst. 3 výše citovaného nařízení vlády jsou případy, kdy jde o výkon občanské povinnosti, vyjmenovány pouze příkladem, takže se může v praxi jednat i o další případy. V tomto případě je zaměstnavatel povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci, a to na základě potvrzení, vydaném subjektem, který organizuje, popř. zajišťuje odvracení živelní pohromy a jejích následků. Zaměstnanci zde náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Zaměstnavatel má možnost podle ustanovení § 17 výše citovaného nařízení vlády požadovat refundaci náhrady mzdy od subjektu, u něhož byl po tuto dobu činný.

V Praze dne 22. srpna 2002


  mapa serveru

zpět   |   nahoru

webmaster