.

Základní informace pro založení odborové organizace

Českomoravská konfederace odborových svazů je největší odborovou centrálou v ČR. ČMKOS nepracuje přímo se základními odborovými organizacemi, ale sdružuje pouze odborové svazy. Právě v odborových svazech se sdružují jednotlivé základní organizace, zpravidla podle profesí nebo zaměření pracoviště. Každý odborový svaz má vymezena pravidla své činnosti dle svých stanov a dalších základních dokumentů. Tyto dokumenty upravují i postup, jak je možné základní odborovou organizaci ustavit a organizovat její činnost. Obecně platí (ale mohou být i výjimky), že pro ustavení základní odborové organizace je nutný minimální počet 5 členů, některé svazy stanovují dokonce minimálně 3 členy.

ČMKOS v  současné době sdružuje 33 odborových svazů s celkovým počtem 650 000 členů (údaj k 30.6.2004). Jednotlivé odborové svazy působí na pracovištích a ve své činnosti se orientují zpravidla dle profesí zaměstnanců, které sdružují v základních organizacích. Projeví-li zaměstnanci zájem o založení základní organizace, bylo by vhodné obrátit se na příslušný odborový svaz profesně příbuzný, který napomůže při jejím založení a poskytne potřebné rady a další pomoc. Z pozice základní odborové organizace a s pomocí příslušného odborového svazu je tak větší možnost řešit v budoucnu pracovněprávní vztahy na pracovišti.

V případě, že se zaměstnanec nachází na pracovišti, kde zaměstnavatel klade překážky při zakládání odborů nebo zde odbory nepracují a má zájem se odborově sdružovat, lze se obrátit na odborový svaz s individuálním členstvím. Jako člen takového odborového svazu má zaměstnanec možnost konzultovat a řešit případný protiprávní postup zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. Může rovněž kontaktovat nejbližší známou základní odborovou organizací a to i z jiného pracoviště či podniku, která mu poskytne potřebné rady či pomoc.

Význam odborů

Odbory mají významné historické poslání, kterým je obhajoba hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, a to platí i pro současnou společnost. Postavení a úloha odborů je zakotvena ve všech významných mezinárodních dokumentech, kterými je Česká republika vázána. Jde především o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech OSN. Dále je to především úmluva Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva se odborově organizovat ( vyhlášená ve Sbírce zákonů č. 489/1990 Sb.) a úmluva č. 98 o právu organizovat se a kolektivně vyjednávat ( vyhlášená ve Sbírce zákonů č. 470/1990 Sb.). Právo na sdružování a odborové organizování je zakotveno v článku 27 Listiny základních práv a svobod, které je promítnuto do zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona jsou odborové organizace a organizace zaměstnavatelů zvláštním typem dobrovolného spolku na obhajobu hospodářských a sociálních zájmů obou sociálních partnerů. Pro tyto účely si zaměstnanci ustavují odborové organizace, a to nejen zaměstnanci s nízkou kvalifikací, ale např. lékaři, učitelé vysokých škol, vědečtí pracovníci apod. Toto právo je rovněž součástí Evropské sociální charty Rady Evropy z roku 1961.

Z přehledu těchto mezinárodních dokumentů přijatých na úrovni OSN, Evropy a z Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky vyplývá, že každá demokratická společnost a právní stát uznává odbory jako významnou součást občanské společnosti. Samozřejmě, že tohoto postavení si odbory nevydobyli ze dne na den, ale dlouholetým bojem za důstojné pracovní podmínky zaměstnanců, zejména pokud jde o pracovní dobu, právo na placenou dovolenou, mzdy apod. Je historicky prokázáno, že pauperizace pracovní síly vedla a vede k sociálním konfliktům, které nahrávají těm politickým silám či jednotlivcům, kteří touží po nastolení totalitního režimu, svržení demokratických institucí, a ke vzniku válečných konfliktů. Důkazem toho je 1. a 2. druhá světová válka. Právě po první světové válce v roce 1919 vznikla Mezinárodní organizace práce (MOP) se sídlem v Ženevě, kde jsou zastoupeny vlády, odbory a organizace zaměstnavatelů cca 172 států světa. Cílem této organizace je právě čelit sociálním konfliktům. Proto tato organizace přijímá legislativní instrumenty v oblasti pracovně právní a sociální, které se nazývají úmluvy MOP, jejichž úlohou je sjednotit minimální standardy podmínek práce na celém světě. Do současné doby MOP přijala cca 185 těchto instrumentů.

Pokud jde o Evropskou unii, jejímž členem se Česká republika stale dnem 1. 5. 2004 rovněž stojí na principech sociálního dialogu s odbory a organizacemi zaměstnavatelů. Evropská komise konzultuje návrhy dokumentů, zejména směrnic se sociálními partnery již ve fázi jejich přípravy. Navíc samotní evropští sociální partneři mohou předkládat EK své vlastní návrhy formou rámcových dohod, které se pak stávají součástí evropské legislativy, viz např. směrnice o evropských podnikových radách, o rodičovské dovolené.

Cílem MOP i EU je formou právních instrumentů vyvážit potřeby tržní ekonomiky a globalizace kapitálu s pracovními a sociálními podmínkami zaměstnanců, zejména, aby nedocházelo k neopodstatněnému snižování sociální ochrany a zhoršení pracovních podmínek zaměstnanců na úkor kapitálu. V současné době je to např. požadavek na flexibilitu pracovní síly, zavádění nových flexibilních forem práce. To neznamená pouze, jak se často prezentuje, mobilitu pracovní síly, tzn. stěhování zaměstnanců za prací. Jde o to, že nové formy práce (např. práce na dálku tele working, úvěr hodin, práce na částečný úvazek, pracovní poměry na dobu určitou apod.), jak dokazují zkušenosti z evropských států vedou ke snížení sociální ochrany zaměstnanců a nevedou ke zvýšení zaměstnanosti.

Z výše uvedeného vyplývá, že odbory mají jak národní tak mezinárodní struktury, jejichž prostřednictvím se zapojují do sociálního dialogu na všech úrovních nejrůznějšími formami. České odbory jsou zapojeny do evropských i světových struktur. Avšak nyní je třeba se zmínit o jejich působení na národní úrovni. ČMKOS, na kterou jste se obrátili, je nejsilnější a nejpočetnější odborovou konfederací v ČR a je stálým členem Rady hospodářské a sociální dohody. V rámci ní působí 35 odborových svazů, které sdružují zaměstnance podle odvětví národního hospodářství. Tito členové pak vytvářejí odborové organizace, které působí u jednotlivých zaměstnavatelů ( základní odborové organizace) nebo působí na regionální úrovni, tj., že sdružují členy odborů od více zaměstnavatelů působících v daném regionu. Cílem odborových organizací je především uzavírat kolektivní smlouvy, které upravují zejména pracovní a mzdové podmínky všech zaměstnanců ( tedy i odborově neorganizovaných) se zaměstnavatelem. Kolektivní smlouvy jsou nejen významným nástrojem pro úpravu pracovních a mzdových podmínek, ale zaručují zaměstnavateli po dobu platnosti kolektivní smlouvy sociální smír tzn., že pokud je kolektivní smlouva uzavřena nemohou zaměstnanci stávkovat a ochromovat tak činnost zaměstnavatele. Novela zákoníku práce č. 155/2000 Sb. zakotvila v souladu se směrnicemi EU právo zaměstnanců na informace a projednání, které se realizuje prostřednictvím odborových organizací nebo rad zaměstnanců. Smyslem tohoto práva je, aby zaměstnanci byli seznamováni zejména s ekonomickou situací svého zaměstnavatele, aby věděli jaké problémy firma má, zda se bude propouštět či nikoli. Toto právo má vzbudit i pocit sounáležitosti zaměstnanců s firmou. Právo na projednání je velice důležité v tom smyslu, aby zaměstnanci o problémech byli nejen informováni, ale aby společně hledali řešení a opatření zejména v těch případech, kdy má firma problémy. Sociální dialog na všech úrovních je vlastně o tom, aby spolu partneři jednali a nalézali řešení i cestou kompromisu, neboť zaměstnanec i zaměstnavatel jsou na sobě závislí a jeden bez druhého nemůže existovat. Forma direktivního řízení někdy až totalitního, bez jakékoli vazby na kolektiv zaměstnanců, se dříve nebo později dostává do problémů. Toto tvrzení se dá dokumentovat na řadě konkrétních případů. Rovněž je jasné, že sám zaměstnanec nezmůže nic a to neplatí jen o zaměstnancích. I v naší společnosti se občané sdružují za účelem prosazení nejrůznějších zájmů, protože zjistili, že jedinec mnoho nezmůže. O to víc to platí v pracovněprávních vztazích, kdy je zaměstnavatel vždy v pozici ekonomicky silnějšího subjektu, který si může klást podmínky, neboť má k dispozici zejména výrobní prostředky. A ne každý zaměstnanec má vysokou kvalifikaci ve velmi žádané profesi na trhu práce, aby byl v pozici, kdy si může klást podmínky, za nichž bude vykonávat práci. A proto vlastně historicky odbory vznikly a existují dodnes, aby vahou své kolektivní síly vyrovnávali ekonomicky nerovnou pozici mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a jsou pro tyto účely vybaveny pravomocemi, které jsou obsaženy v zákoníku práce.

Jak je tato činnost odborových organizací efektivní, závisí především na její autoritě ve vztahu k zaměstnavateli, ale i k celému kolektivu zaměstnanců. A to je v České republice velký problém, který má své kořeny zejména v uplynulém období před rokem 1989. Naše odbory nemají zdaleka takové zkušenosti, jako je tomu ve státech EU. Nemají dlouhodobé zkušenosti z působení v podmínkách tržní ekonomiky. K tomu přispívá i fakt, že v druhé polovině devadesátých let měly složitou pozici i ve vztahu k tehdejším vládám. Na západě jsou odboráři hrdí na to, že jsou členy odborů a nestydí se za tento fakt. K image odborů nepochybně přispívají i média, která je v řadě případů prezentují jako škůdce. Samozřejmě, že i ony samy nesou svůj díl odpovědnosti za to, že je společnost a veřejné mínění nevnímá příliš pozitivně. Měly by o sobě dát více vědět, měly by umět lépe prezentovat svoji činnost a umět získávat nové členy a více se dostávat do podvědomí zaměstnanecké, ale i obecné veřejnosti. To je však problém i na straně jejich sociálního partnera, tj. organizací zaměstnavatelů. Chce to samozřejmě čas, více odvážných odborových funkcionářů na všech úrovních. Ti se však těžko hledají v podmínkách, kdy zaměstnavatelé vytlačují nejrůznějšími formami odbory z podniků, propouštějí nepohodlné odborové funkcionáře. Zaměstnanci se bojí zakládat odborové organizace a působit v odborových funkcích z obavy za ztráty zaměstnání přesto, že toto právo mají zaručeno mnoha právními dokumenty.

Přesto se však české odbory nemusí rozhodně stydět za svoji činnost od roku 1989. Vzhledem k tomu, že jsou připomínkovým místem podle § 23 zákoníku práce, měly možnost pozitivně ovlivnit podobu mnoha právních předpisů dotýkajících se práv zaměstnanců, zejména v oblasti pracovněprávní a sociální legislativy. Pro informaci uvádíme pouze některé příklady, kterých by jinak byla celá řada. Díky ČMKOS se podařilo, aby byl přijat zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti svého zaměstnavatele, který výrazně zlepšil stav v nevyplácení mezd zaměstnancům, aby evropské směrnice byly důsledně promítnuty do zákoníku práce, aby byl zpracován zákon o inspekci práce, který by měl značně zlepšit situaci v nedodržování pracovněprávních, mzdových předpisů a předpisů z oblasti BOZP. Na její popud se připravuje zákon o úrazovém pojištění, který zabezpečí zaměstnance a jejich rodinné příslušníky v důsledku pracovního úrazu a nemoci z povolání. ČMKOS rovněž usiluje o přijetí právní úpravy, která by zlepšila situaci ve vymahatelnosti práva ( zrychlení soudního řízení a možnost mimosoudního řešení pracovněprávních sporů. Ročně připomínkují cca 300 návrhů právních předpisů. Experti ČMKOS ve spolupráci s odborovými svazy sledují a účastní se celého legislativního procesu od zpracování návrhu zákona až po jeho schválení parlamentem včetně projednání v orgánech a plénu Rady hospodářské a sociální dohody. Vstupem do EU se zapojí i do tohoto legislativního procesu.

Každodenní činností je zejména poskytování právních konzultací a bezplatného právního zastoupení v soudních sporech, pomoc při uzavírání kolektivních smluv, de facto pomoc odborovým organizacím s problémy, které vyplývají z jejich běžné každodenní činnosti.

Zastáváme názor, že české odbory za uplynulých 15 let nechovaly nezodpovědně, nekladly nepřiměřené požadavky vůči vládě a zaměstnavatelům a vždy braly v úvahu stav české ekonomiky a její možnosti. Svědčí o tom, i minimální počet stávkových akcí za toto období, ve srovnání se státy EU a zeměmi střední a východní Evropy. Je však otázka, jestli to bylo v některých případech vhodné. Na druhou stranu však je nutné uvést, že nikdy nepodporovaly a nebudou podporovat a mít porozumění pro takové zaměstnavatele, kteří zaměstnance doslova vykořisťují, chtějí na jejich úkor sami rychle zbohatnout a firmy tunelují. Rovněž budou vystupovat proti každé vládě, která bude potlačovat sociální dialog a bude je vytlačovat na okraj společnosti.


  mapa serveru

zpět   |   nahoru

webmaster