.

DOS - Dům odborových svazů

(Historie budovy)

Všeobecný pensijní ústav

Všeobecný pensijní ústav (VPÚ) poskytoval invalidní a starobní pojištění soukromým zaměstnancům, případně vdovské a sirotčí důchody jejich pozůstalým. Vznikl na základě pensijního zákona z roku 1906; po převratu v říjnu 1918 se z úřadoven v českých zemích vytvořila samostatná československá instituce. Jestliže se v roce 1918 staral o 40 tisíc soukromých zaměstnanců, pracoval v roce 1933 již pro 331 tisíc klientů. Za čtvrtstoletí své existence vyplatil více než 2,5 miliardy korun na pojistných dávkách a v polovině 30. let disponoval jměním 6 miliard korun. Podle svých možností dále přispíval svým pojištěncům na lékařskou péči (zaměřil se zejména na léčbu tuberkulózy) a v menší míře je podporoval i v nezaměstnanosti. Prostředky, které spravoval, se snažil použít tak, aby prospívaly národnímu hospodářství i pojištěncům; dával půjčky na stavbu nemocnic, elektráren, silnic, podporoval bytovou výstavbu.

Administrativní budova, dříve Všeobecný pensijní ústav, Praha, Josef Havlíček, Karel Honzík, návrh 1929 - 1930, realizace 1932 - 1934

Volně situovaná budova s půdorysem ve tvaru kříže se dvěma samostatnými přilehlými křídly obchodním a obytným. Vlastní administrativní budova na křížovém půdorysu má čtrnáctipodlažní převýšený severojižní trakt a nižší devítipodlažní západo-východní trakt. Hlavní vstup do budovy situován v čele západního křídla, odtud vstupní halou a spojovací chodbou vstup do ústřední dvorany v křížení křídel, obsahující vertikální komunikace a sanitární zařízení. Z ústřední dvorany přístupna v každém podlaží jednotlivá křídla budovy, řešená převážně jako dispoziční třítrakt. Ústřední jednotkou dispozice je kancelářská buňka o hloubce 6,50 m a šířce 3,40 m, z ní jsou odvozeny všechny velikostní typy kanceláří, včetně halových kanceláří. Kapacita budovy je stanovena pro 800 - 1200 /1400 zaměstnanců. Konstrukce: železobetonový skelet; průčelí obložena keramickými obkládačkami; budova plně klimatizována. K severnímu křídlu přiléhá samostatné dvoupatrové obchodní křídlo o čtyřech sekcích, obsahující byty, kavárnu, obchodní místnosti. K jižnímu křídlu přiléhá samostatné třípatrové křídlo obsahující byty. Konstrukce: železobetonový skelet; průčelí obložena keramickými obkládačkami. Návrh byl autory vypracován v rámci užší soutěže, vypsané r. 1929 Všeobecným pensijním ústavem v Praze. V roce 1930 bylo ukončeno zpracování definitivního návrhu a započato s prací na prováděcím projektu. Realizace stavby probíhala v letech 1932 - 1934 (únor). O realizaci stavby nerozhodla názorová vyspělost investora, jak by se mohlo předpokládat, ale velmi racionální, provozním potřebám optimálně vyhovující, dispoziční řešení. Architektonický koncept stavby vycházel z tezí Le Corbusiera. Budova VPÚ byla prvním deskovým domem v Československu. Jako výšková stavba se výrazně uplatnila v pražském panoramatu. Vzbudila proto velmi kritickou, převážně negativní odezvu, jejíž oprávněnost však byla sporná. Toto konstatování platí i pro některé dnešní kritiky urbanistického začlenění této stavby do panoramatu Prahy. V meziválečném období byla unikátní stavbou, neboť další vývoj tohoto typologického druhu volně navázal na tuto stavbu až v poválečném období. Měla však značný význam ideový, neboť byla prototypem optimálně funkcionalisticky řešené administrativní budovy. V kontextu tvorby meziválečné architektonické avantgardy patří ke stěžejním příkladům českého funkcionalismu. Významnou pozici zaujímá tato stavba i v rámci evropského vývoje architektury první poloviny 20. století.

Nový majitel budovy - odbory

Zákon z 15. dubna 1948 nařídil zásadní reorganizaci nemocenského i důchodového pojištění; nositelem všech odvětví národního pojištění se stala Ústřední národní pojišťovna, která převzala působnost 22 dosavadních ústavů, včetně VPÚ, zrušeného k 1. červenci 1948. Další reorganizací v roce 1952 bylo nemocenské pojištění odděleno od důchodového a jeho správou pověřeno Revoluční odborové hnutí. V souvislosti s těmito změnami získala budovu VPÚ nejprve Ústřední národní pojišťovna, od roku 1952 ji postupně přebíraly odbory. Stěhovaly se do ní v neuvěřitelně těžké době; právě v roce 1952 proběhly procesy se Slánským, s katolickými duchovními a intelektuály. Definitivně budovu převzaly v roce 1957. Od té doby s ní byly běžně spojovány, což mělo potvrdit i pojmenování náměstí před budovou po odborových funkcionářích (Klimentovi a Zápotockém) či postavení pomníku A. Zápotockého. Tato historie skončila na přelomu let 1989 a 1990. Tehdy se ze stávkových výborů začaly formovat nové odbory, které na základě Všeodborového a všesvazového sjezdu, konaného 2. - 3. března 1990, zrušily ROH a převzaly budovu bývalého VPÚ do své správy.

 

Josef Havlíček, architekt, urbanista, narozen 5.5.1899 v Praze, zemřel 30.12.1961 v Praze, v roce 1962 jmenován zasloužilým umělcem in memoriam.

Studia: 1916 - 1924 Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, 1923 - 1926 Škola architektury Akademie výtvarných umění v Praze (J. Gočár). V letech 1923 - 1925 zastupoval nepřítomného B. Feuersteina a podílel se na přípravě projektové dokumentace a na stavebním dozoru při provádění budovy Vojenského zeměpisného ústavu v Praze. V letech 1925 - 1926 zaměstnán v architektonickém ateliéru J. Gočára. V letech 1927 - 1928 pracoval ve stavební kanceláři dr. J. Polívky, kde založil a vedl projekční kancelář; v letech 1928 - 1936 úzce spolupracoval s K. Honzíkem v Praze, v letech 1936 - 1948 působil jako samostatný architekt v Praze. V letech 1948 - 1961 zpočátku působil ve Stavoprojektu v Praze, později ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, kde měl samostatný ateliér. Jako architekt působil od roku 1923 a byl činný ve všech oblastech pozemních staveb. Těžiště jeho tvůrčí činnosti však spočívalo v obytných a veřejných, zvláště administrativních stavbách, které se postupně staly předmětem jeho celoživotního zájmu. Stěžejním obdobím Havlíčkovy předválečné projektové činnosti byla léta 1926 - 1939. V oblasti bytové výstavby sledoval především problematiku dispozičního řešení všech velikostních bytových kategorií běžného městského nájemného domu. Souběžně se však věnoval i otázkám sociálního bydlení. Svoji pozornost zaměřil i na individuální bydlení v rodinných domech. Jako jeden z prvních českých architektů usiloval o funkční, provozně ekonomickou, typizovanou a standardizovanou bytovou dispozici nájemných domů. Tytéž principy prosazoval také v dispozičních řešeních administrativních budov. Návrh a realizace administrativní budovy VPÚ je jeho stěžejním architektonickým dílem, kterým významným způsobem přispěl k vývoji české architektury meziválečného období. I jeho další realizace a architektonické návrhy uvedeného období je nutné pokládat za významné příklady české funkcionalistické architektury.

J. Havlíček patří k vůdčím osobnostem české architektury 20. století, jehož tvorba nebyla doposud patřičně zhodnocena.

 

Karel Honzík, architekt, teoretik, pedagog. Narozen 24.9.1900 v Le Croisic (Francie), zemřel 7.2.1966 v Praze.

Studia: 1918 - 1925 Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. V letech 1925 - 1927 působil v projekční kanceláři v Praze, v letech 1927 - 1936 (?) byl samostatným architektem v Praze a úzce spolupracoval s Josefem Havlíčkem, v letech 1936 -1946 působil jako samostatný architekt v Praze, v letech 1946 - 1966 působil na fakultě architektury ČVUT, roku 1947 jmenován profesorem pro obor teorie a architektonické tvorby, přednášel sociologii architektury. Byl mu udělen doktorát technických věd. Těžiště Honzíkovy architektonické tvorby spočívalo v oblasti bydlení, která se postupně stala jeho stěžejním odborným celoživotním zájmem. Věnoval se však i občanským, zejména administrativním stavbám. Navrhoval také nábytek. Těžištěm Honzíkovy předválečné projektové činnosti byla léta 1928 -1936, kdy trvale spolupracoval s J. Havlíčkem. Administrativní budova VPÚ je jeho stěžejní prací a současně jedním z nejvýznamnějších příkladů důsledného uplatnění racionalistických zásad funkcionalismu v české architektuře přelomu dvacátých a třicátých let. V oblasti bytové výstavby sledoval Honzík především problematiku ekonomického, funkčního dispozičního řešení všech velikostních bytových kategorií tří základních stavebních typů: nájemného, volného a řadového rodinného domu. Ve třicátých letech svůj zájem rozšířil také o otázky sociálního bydlení. Za jeho stěžejní práce lze pokládat architektonické realizace a návrhy vypracované společně s J. Havlíčkem. K. Honzík patřil k významným českým teoretikům architektury. Teorii architektury se věnoval systematicky od roku 1925. Z počátku souhlasil, ale již v roce 1927 začal polemizovat s Teigeho pojetím architektury jako mimoumělecké tvorby. Zdůrazňoval význam estetické funkce architektury jako nedílné složky architektonické tvorby. "Vždyť máme-li na mysli estetiku tvaru, nejedná se nám o krásu formalistickou, ale o krásu funkcionální, kterou nemůžeme vyřadit ze svého plánu. ... Jestliže by převládání estetiky mohlo vésti k zanedbávání racionálních požadavků a tedy ke zpovrchnění, vedlo by vyloučení estetiky z uvažovaných veličin k beztvárnosti a k neutěšené sterilnosti ..." (Stavba 6, 1926 - 1927). Tomuto axiómatu podřídil veškerou svoji architektonickou i teoretickou činnost. Svými názory podstatným způsobem ovlivnil vývoj architektonické tvorby v období funkcionalismu. Významným způsobem přispěl ke konstituování jednoho ze dvou základních směrů českého funkcionalismu, a to výtvarně zhodnoceného (emocionálního) funkcionalismu. Z jeho rozsáhlé publikační činnosti z oblasti teorie architektury je nezbytné uvést zejména publikace: Moderní byt, Praha 1929; Tvorba životního slohu, Praha 1946; Úvod do studia psychických funkcí v architektuře, Praha 1944. Zejména první dvě z uvedených publikací ovlivnily nejen několik generací architektů a studentů architektury, ale měly značný vliv i na kultivaci názorů širší veřejnosti, zejména v oblasti bydlení a v přístupu k vnímání architektury. Jeho publikace Ze života avantgardy, vydaná v roce 1963, patří k zásadní literatuře přibližující meziválečnou architektonickou avantgardu širší veřejnosti. Pro historii architektury tohoto období je významná též značným množstvím faktografických údajů. Rovněž K. Honzík patří k významným osobnostem české architektury 20. století. Význam jeho teoretické, publikační a pedagogické činnosti nebyl dosud dostatečně zhodnocen.

Pod záštitou prezidenta ČR Václava Havla je v České republice realizován rozsáhlý projekt 10 století architektury. Celá akce bude probíhat od dubna do října 2001. Jejím cílem je seznámit širokou veřejnost s tisíciletým vývojem českého stavitelského umění od románského období až po konec 20. století.

Jádro projektu představuje výstava na Pražském hradě; vedle toho však organizátoři z Kanceláře presidenta republiky a agentury DaDa navrhli, aby se ve vybraných objektech instalovaly menší výstavky a pořádaly další kulturní akce. Tak se součástí projektu 10 století architektury stala i budova Všeobecného pensijního ústavu (dnes DOS), považovaná za jedinečnou ukázku funkcionalistické architektury.

DOPROVODNÉ AKCE

1. Výstava modelu budovy VPÚ (akad. malíř Jaroslav Svoboda)

termín: duben-říjen 2001
místo: budova DOS, nám. W. Churchilla 2, Praha 3, vestibul 1. patra

2. Přednášky spojené s promítáním filmů:

termíny: 20.4.,4.5.,18.5., 1.6.,15.6.2001 a dále každý druhý pátek v měsíci
místo: budova DOS, nám. W. Churchilla 2, Praha 3, místnost číslo 22 (přízemí)
čas: vždy ve 13.00 hod.

3. Běh do schodů:

místo: budova DOS, nám. W. Churchilla 2, Praha 3 z přízemí do 10. patra
termín: 27.6.2001 od 10.00 hod.

KONTAKTY

studijně dokumentační středisko ČMKOS, tel. 2446 2727, 2446 2732
oddělení informatiky a propagace ČMKOS, tel. 2446 2464, 2446 3333
www.cmkos.cz
e-mail:pokorny.jiri@cmkos.cz
prochazkova.irma@cmkos.cz

Na webových stránkách www.10-stoleti-architektury.cz/regiony budou prezentovány všechny objekty, které se k projektu 10 století architektury přihlásily.



Deset století architektury   Vývoje odbor. hnutí v ČR   Pracovních řády   Událostí roku 1953  a  roku 1968

  mapa serveru

zpět   |   nahoru

webmaster